Můj Forman Solitaire

Sháněním solitaira jsem se zabýval cca od roku 2015. Vašek měl už předtím jednoho pojízdného solitaira bez papírů, ale ten byl zcela po smrti s rozsáhlou korozí celé několikrát opravované a bourané karoserie. Sledoval jsem tedy inzerci a na dvě auta jsem se byl podívat, jedno bylo v Přerově a druhé v Kutné Hoře. Majitelé obou aut si jich viditelně vážili a pochvalovali si jejich spolehlivost a oddanost, ale používali je jako druhé auto v rodině na ty horší práce, které člověk od auta požaduje, pochopitelně bez toho, aby jim dávali více, než bylo nezbytně potřeba, a obě auta už byla v takovém stavu, že nemělo cenu je kupovat - špatný lak a koroze nosných částí, o které majitelé ani nevěděli. Ostatní vozy v inzerci byly už podle fotek zcela jednoznačně před smrtí s opravami ve stylu celá střecha polepená térpapírem.

2017 a 2018

Až v roce 2017 se objevil nadějný kus. Bylo inzerováno auto na díly s doklady před zrušením v Berouně, které na fotkách vypadalo velice slušně. Vašek se na něj jel podívat a prodejce slíbil, že zkusí zařídit, aby auto bylo prodáno i s papíry. Vaškovi se auto líbilo, lak i nosné části byly celkem v pořádku. Proto jsme se domluvili, že ho beru. Původně jsme plánovali na autě co nejdříve udělat novou STK a doklady přepsat. Papíry však nakonec nevyšly, majitelka trvala na jejich zrušení, což lze chápat vzhledem k rizikovosti prodeje takového auta - starosti a nebezpečí podvodu za těch pár tisíc utržených za prodej nestojí. Nakonec jsme stejně zhodnotili, že by to tak jednoduché nebylo. Auto, byť pojízdné, mělo prasklé čelní sklo, jedno zrcátko bylo rozbité, byly prohnilé podběhy a celkově nevypadalo příliš vzhledně. Udělat s ním za krátkou dobu STK by dalo dost práce. Sháněl jsem tedy další auto s doklady, abych udělal ze dvou jedno hezké. Krátce poté se objevil další kus v Praze. Auto bylo s doklady, pojízdné, na LPG a dle prodejce v dobrém stavu. Jel jsem se na něj tedy podívat. Na pohled vypadalo opravdu dobře, potěšily věci jako nový značkový výfuk, alternátor nebo startér, a poctivý přístup prodejce, který působil dojmem, že na autě nic neskrývá a že mu dával náležitou péči alespoň co se týče motoru - sám podnikal v autodiagnostice. On jej měl ve vlastnictví jen asi rok, používal jej na běžné ježdění, vypravil se s ním i po dálnici do Německa. Bylo však jasné, že práce na autě bude dost. Byla prasklá expanzní nádoba, celý motor byl zaprasený od unikajícího oleje, všechny manžety v háji a v předních podbězích byly díry. To byla nejhorší závada, která mě od koupě odrazovala, ale zhodnotil jsem to tak, že lepší kus už neseženu, a tak jsem auto vzal. Cena byla 25 000 Kč včetně ekodaně, auto mělo najeto přesně 240 000 km. Auto přede mnou vystřídalo nejméně pět majitelů, má třetí technický průkaz. Původně bylo prodáno ve Zlíně, kde časem nejméně jednou změnilo majitele, pak patřilo někomu z Otrokovic, pak jezdilo několik let v Prostějově (patrně u nějakého mladého řidiče, který se dopustil lehkého tuzingu a předělal auto na LPG), poté v Praze a pak jsem ho koupil já, takže se opět vrátilo do Zlína. Auto má všechny doklady od prodeje, klíče od všech doplňků i ovladače od alarmu (který už ale nefunguje), což u takto zcestovalých aut nebývá zvykem. První auto jsem použil jako zdroj dílů.

Tím se rozběhla série oprav, které jsem na autě dělal po víkendech skoro jeden rok. Přední část jsem z větší části rozebral. Začal jsem vyvařením předních podběhů a chladičové stěny. Přední i zadní uložení tlumičů na těchto autech rezne dost, je zde více plechů přes sebe bez patřičné protikorozní ochrany. Vzadu na to navíc není zevnitř vidět přes koberec, takže to majitel včas neodhalí, ale tam se to na mém autě zdálo dobré. Další typická korozní místa jsou vršky předních blatníků a zadní lemy, kde je opět styk dvou plechů, na který přímo létá voda od kol. To jsem jen očistil a vykytoval, ještě to nějakou dobu vydrží. Dále rády reznou konce prahů, ale to se týká spíše starého modelu, kterému naopak tolik nereznou přední podběhy. Obecně auta z různých období výroby a z různých výrobních závodů reznou vždy trochu jiným způsobem. Na mém autě byly konce prahů v pořádku, jinak je to ale potřeba opravit včas, než od zatékající vody zevnitř vyrezne celý práh. Prahy na mém autě jsou dobré až na jednu díru v pravém v místě, na které létá špína od předního kola. Zbytek karoserie byl celkem v pořádku. Většinu těchto problémů mohli už ve výrobě vyřešit, kdyby auta vybavili plastovými podběhy, aby špína od kol nelétala na spoje karoserie. Také je nutno hlídat uchycení zadní nápravy do podlahy, není to příliš pevné místo a při rozsáhlejší korozi se může celá náprava utrhnout. Dveře mají klasicky orezlé rohy, což ale půjde opravit. Dveře kufru jsou zcela zrezlé, ale ke koupi jsem od majitele dostal úplně nové v laku, jen je potřeba je vystrojit. Na motoru bylo nutno přetěsnit všechna víka a vanu, vyměnit chladič a expanzku a celý motor důkladně umýt a provést výplach chladicího okruhu, po kterém ale začala téct vodní pumpa. Dále byly na výměnu rozvody a spojka a obě gufera klikové hřídele. V převodovce jsem měnil gufera poloos a olej, ještě to bude chtít gufero a manžetu řadicí tyče. Samotné poloosy jsme rozebrali, vyčistili a opatřili novým mazivem a manžetami. Přední brzdy byly ve špatném stavu, zatuhlé a zrezlé, tak byly zcela repasovány - výměna trubiček, hadiček a pístků s těsněním, nové destičky a čepy. Docela jsem si naběhl s díly z druhovýroby, kdy nové třmeny brzdičů měly křivě vyvrtané díry pro čepy a brzdy pak vůbec nefungovaly - důvod ale nebyl na první pohled patrný a chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Zadní brzdy jsem zatím jen odvzdušnil, fungují dobře, ale repase je taky nemine. Také jsme vyměnili přední tlumiče s jejich uložením a čepy na spodních ramenech a jeden vnitřní čep na tyčce řízení, na které byly také špatné manžety. Už mám nachystané i zadní tlumiče. Dost práce bude i na interiéru a výbavě, ale to už je radostná činnost ke kávě.

Po provedení těchto oprav bylo možné se s autem vypravit na STK, která končila ve stejné době, jako jsme dokončili práce na autě. Na měření emisí nastala menší blamáž s vyvřením chladicí kapaliny kolem netěsného víčka expanzky, jinak auto prošlo bez problému. Kvůli vadné vodní pumpě jsem však už další cesty ten rok nepodnikal a auto odstavil na zimu.

2019

Na jaře jsem pumpu vyměnil, nastartoval a když jsem chtěl zkontrolovat hladinu oleje, zjistil jsem, že celá délka měrky je pokrytá šlehačkou. Do oleje přes zimu vytekl asi litr chladicí kapaliny. Vzhledem k tomu, že část kapaliny vytekla už předtím přes pumpu, usoudil jsem, že nemohla být zaplavená hlava a tudíž voda protekla kolem těsnění vložek válců nebo prasklinou v bloku. Toto opravit podomácku je už vyšší level. Navíc motor se choval celkově pochybně, ve vyšších otáčkách neměl vůbec výkon. Převodovka byla také nedůvěryhodná, na volnoběh v ní něco rachtalo. Rozhodl jsem se proto celý hnací agregát přehodit z druhého auta, kde byl motor v pořádku. Když už byl motor z auta ven, bylo samozřejmě žádoucí ho celý zrevidovat a přetěsnit. K této operaci jsem se dostal až na podzim 2019. Motor obdržel nová těsnění včetně těsnění pod hlavou, gufera, rozvody, pružinu regulačního ventilu tlaku oleje a celou novou spojku. Původní spojka měla úplně sjetou talířovou pružinu, za chvíli by se vypínací ložisko pružinou probořilo, přitom lamela byla ještě v pořádku. V řemenici byla vyjetá drážka od gufera, takže řemenice přišla z vadného motoru, kde byla v lepším stavu. Také věnec setrvačníku měl očesané zuby, takže jsem přehodil i setrvačník.

2020

Motor jsem doskládal a zamontoval na jaře 2020 a na první pokus bez problému chytnul a běžel. Zhodnotil jsem, že než dělat přetěsňování motoru a výměnu rozvodů v autě, je daleko snazší motor prostě vymontovat celý a udělat to pohodlně v dílně. Plány na letní ježdění však překazilo lehce přibržďující zadní kolo, takže renovaci zadní nápravy už nešlo dále odkládat. S autem jsem od koupě najezdil jen pár set km. Do zadní nápravy jsem se pustil na podzim. Zjistil jsem nemilou skutečnost, a sice že kolem uložení tlumičů jsou v karoserii pěkné díry. To jsem sice tušil, ale nevěděl jsem, že to bude tak zlé, neboť zvenčí nebylo přes tlustou vrstvu ochranného nástřiku nic poznat. Naštěstí nebyla zasažena nosná část mezi domkem tlumiče a nosníkem, jen vršek domku a tenké plechy okolo. Povedlo se mi vše vyvařit, i když jsem díky své neopatrnosti skončil v nemocnici s kapkou roztaveného železa v oku. Po vyvaření jsem na samotné nápravě vyměnil pružiny, tlumiče, ložiska, štíty bubnových brzd, obložení, brzdová prasata a celé hydraulické vedení. Zbytek dílů jsem očistil a natřel. Pružiny se otíraly o příliš velké prachovky již jednou měněných tlumičů a byly už zeslabené s počínajícími prasklinami. Tuto práci jsem dodělal na konci roku 2020. Také jsem v mezičase přendal sedačky a koberce z druhého auta, kde byly v lepším stavu, a vyčistil je vodním vysavačem. Zbývalo vyvařit nějaké díry v podlaze a prazích, nechat vyměnit bombu LPG a udělat technickou. Původní motor jsem ze zvědavosti rozebral. Zjistil jsem vytahané rozvody, což byl zřejmě důvod malého výkonu ve vyšších otáčkách, vodní okruh zanešený usazeninami a porušené těsnění pod hlavou, kolem kterého zřejmě v rozporu s mou úvahou protekla voda do oleje a asi to byl i důvod náchylnosti k vyvařování vody. Jinak se zdál být v překvapivě dobrém stavu, možná ho ještě zprovozním. Zbytek bezpapírového auta teď slouží jako sklad dílů.

2021

Na jaře 2021 jsem vyvařil podlahu a prahy, vyčistil a sestavil interiér a vyměnil dveře kufru. Od předchozího majitele jsem již měl nachystané nové dveře v laku, ale bylo nutno je vystrojit součástmi ze starých dveří. Povedlo se mi sehnat i originál černé vinyly okolo zadního skla, ale bohužel se začaly po pár měsících krabatět a loupat. V červnu jsem nechal vyměnit bombu a udělal jsem bez problému STK. Hned ten samý den jsem se vydal na cestu z Plzně do Olomouce, kterou auto zvládlo s jedinou závadou - špatný kontakt v konektoru předního světla. Přes léto jsem najezdil skoro 6000 km, než jsem auto v listopadu odvezl zpět do sucha Vaškovy stodoly. Za celou dobu se projevily dvě závady - kapající čidlo oleje a prasklá vnitřní manžeta poloosy, která tak vydržela jen 2000 km od výměny. Možná se mi ji ale povedlo při montáži poškodit. Auto jsem používal na výlety, nákupy apod., občas se projelo i po dálnici, najel jsem také asi 300 km s vozíkem a několik set km přes Rakousko. Zúčastnil jsem se i dvou veteránsrazů. Spotřeba plynu se držela stabilně na 8,1 l / 100 km. Oleje ani vody za celou dobu neubyla ani kapka.

2022

Před sezónou 2022 bylo nutno vyměnit manžetu poloosy a olej. Místo zelené chladicí kapaliny vůz obdržel novou růžovou. Do převodovky bylo nutno dolít asi půl litru oleje - ze stojícího auta olej neteče, ale za jízdy zřejmě pomalu uniká okolo gufer. Pak jsem vůz zapojil do letního provozu, stejně jako přechozí rok. V září jsem se rozhodl s autem vyrazit po okreskách přes Alpy do Itálie. Před cestou jsem opravil zlobící věci v elektrice - nefunkční cyklovač (pouze špatný kontakt v patici časového relé) a lampičku osvětlení interiéru, která už od koupě nefungovala. Zřejmě kolem antény do ní totiž zateklo a došlo k částečnému zkratu, který roztavil plasty okolo přepínače. Osadil jsem novou. Na cestu jsem si nachystal pár náhradních dílů (zapalovací cívka a kabely, víčko rozdělovače, řemen, svíčky) a sadu nářadí. Do Itálie jsem jel s jedním přenocováním v autě v kempu v Rakousku u ústí Salzy. První den jsem jel celý v dešti, i v noci intenzivně pršelo a foukalo. Další den už alespoň nepršelo. Jel jsem přes hory směrem na Villach, kde už svítilo slunce, a následně přes Tarvisio do penzionu ve vesnici nedaleko letoviska Caorle. Do Caorle jsem si udělal výlet další den. Bylo nádherné letní počasí, moře křišťálově čisté, nikde ani noha. Formanem se mi tak povedlo úspěšně dojet k moři.

Večer přijel Vašek s Honzou ve Škodě 100. Druhý den jsme společně vyrazili do kempu na pobřeží nedaleko Benátek. Zde už bylo turistů výrazně více, provozem jsme se probojovávali snad dvě hodiny, ale v kempu na Lido di Jesolo byl klid. Ubytovali jsme se v mobilheimu a zbytek dne strávili u moře. Další den jsme vyrazili do Punta Sabbioni, odkud vede lodní linka do Benátek. Benátky jsme důkladně prolezli. Ze začátku jsme postupovali bez mapy, a tak jsme se nejprve dostali do východní části města, kde není moc turistů. Ač se to nezdá, ve starých Benátkách žije asi 50 000 stálých obyvatel, jedná se tedy o poměrně velké město, které se ale musí obejít úplně bez kolové dopravy. Vše se dopravuje po kanálech na lodích. Od lodi do budovy se musí vše odnést v rukou. Nelze moc využít ani kolečka, trakaře, dvoukoláky, vozíky a podobné nástroje, jelikož musíme neustále překonávat mostky přes kanály, na kterých jsou schody. Lodě zajišťují všechny funkce, které se v našich městech řeší silniční dopravou - plují zde lodě poštovní, popelářské, zednické, sklenářské, taxikářské i hasičské. Centrum města je velmi spletité, uličky jsou ale dost úzké, takže z nich toho moc nevidíme. Hezký je ale hlavní kanál, na který je pěkný výhled například z mostů okolo nádraží. Centrum města nicméně bylo značně přecpané turisty, a to i přes pozdní termín naší návštěvy a dozvuky koronavirových opatření a války na Ukrajině. Překvapila mě také naprostá zchátralost většiny budov - ze všeho opadává omítka, přízemní prostory jsou zřejmě kvůli častým záplavám ve většině domů neobývané, mnoho budov je opuštěných úplně. Domy jsou do několika metrů nad zemí vlhké. Inženýrské sítě jsou vedeny zásadně po fasádách. Domů s opravenou fasádou jsem viděl jen několik. V podloubích a průchodech bylo vidět, že stropní konstrukce nad nimi spočívají na dřevěných trámech, které byly téměř u všech budov dokonale sežrané. Ačkoliv město navštíví desítky milionů turistů každý rok, není vidět, že by se do takto významné památkové zóny za několik posledních století jakkoliv investovalo. Zásluhu na tom podle mého názoru má i to, že zde není skoro nic, kde by turisté mohli nechat své peníze. Těšil jsem se na pouliční stánky s občerstvením nebo kávou, antikvariáty apod., ale takových míst zde mnoho nenajdeme. Ve městě chybí i veřejné toalety, odpadkové koše atd. Jen okolo nejvýznamnějších památek jsou luxusní obchody světových módních značek, jako např. na Pařížské v Praze, kam ale běžný smrtelník nemá důvod chodit. Benátky ale určitě stojí za návštěvu dříve, než si je vezme moře. Pořád z nich intenzivně sálá atmosféra středověké světové obchodní metropole.

Další den jsem se s Vaškem a Honzou rozloučil. Oni pokračovali v cestě do San Marina a já zpět do Česka. Chtěl jsem se ale po cestě podívat na silnici Grossglockner Hochalpenstrasse. Cesta z Itálie ke Grossglockneru vedla přes horské průsmyky v Dolomitech, kde se nabízely nádherné výhledy. Počasí bylo extrémně hezké, měl jsem na něj obrovské štěstí, protože zbytek týdne v Alpách sněžilo a pršelo. K začátku silnice jsem dorazil až asi ve čtyři hodiny odpoledne. Myslel jsem, že silnici projedu tak za hodinku, na nejvyšším místě se na chvíli zastavím a to bude vše. Ve skutečnosti by se zde dal strávit celý den. Nejprve mi vyrazila dech úchvatná vyhlídka Franze Josefa, pod kterou se nachází ledovec (bohužel již značně odtátý). Po návratu na hlavní silnici však tato stále stoupala a výhledy byly čím dál lepší. Nutno podotknout, že mimo silnici už leželo celkem dost sněhu a kopec byl místy tak prudký, že jsem musel jet na dvojku. Dojel jsem až do nejvyššího místa, kam se zde dá dojet autem, na vrchol hory Edelweiss-Spitze ve výšce 2571 m. Výhled byl opravdu fantastický, což umocňovalo již zapadající slunce. Počítám, že moc favoritů a formanů se do takové výšky nepodívalo. Během jednoho dne jsem se tak dostal od moře do sněhu. Následoval prudký sjezd ke druhému konci silnice, i se zařazenou trojkou si brzdy zasmrděly a raději jsem udělal chladicí přestávku. Někteří divočáci v moderních autech sjížděli kopec plnou rychlostí. Brzdy za nimi pořádně smrděly, kotouče musely svítit.

Pod vysokoalpskou silnicí jsem skončil cca v sedm večer. Chtěl jsem ten den dojet ještě do Česka a přespat v Třešti. Vzdálenost jsem ale trochu neodhadl, a tak jsem do Třeště dorazil až ve dvě ráno. Za volantem jsem tak ten den strávil patnáct hodin skoro v kuse. Na hranicích mě hned přivítala uzavírka a dvacetikilometrová objížďka. Nutno dodat, že za celou cestu jsem v zahraničí žádnou uzavírku nepotkal a bez problému jsem se mohl řídit offline navigací v mapách od Seznamu. Navigace jen měla občas tendenci vymýšlet zbytečné "zkratky" po úzkých ulicích. Auto zvládlo celou cestu bez zaváhání, ale když jsem poslední den cesty vjížděl do naší ulice, zacvakal si homokineťák. Alpy ho dorazily, nicméně byl původní z výroby, takže měl nárok.

Na podzim jsem chtěl odvézt auto zase na zimu k Vaškovi s mezipřistáním v Třešti, plány ale narušilo počasí. První pokus jsem musel vzdát a 17. listopadu jsem se ve sněhu a soli vracel zase do Olomouce. Další pokus proběhl na začátku prosince a přestože bylo několik týdnů sucho, ten víkend opět nasněžilo a na Vysočině jsem zase jel po sněhu a ledu. K Vaškovi jsem ale dorazil úspěšně. Celé auto včetně spodku jsem důkladně umyl, snad se na něm solná lázeň moc neprojeví. Za sezónu 2022 se vedle cvakajícího homokineťáku objevil únik chladicí kapaliny, bylo nutno dolít pár deci. Zdá se, že uniká jen za chodu motoru. Dále začal drnčet výfuk, kterému se rozpadl gumový závěs, a stínicí plechy okolo. Začala zlobit i elektrika - vrátily se problémy s konektory ke světlům, přestal fungovat zadní stěrač a ohřev okna - možná se ulámaly vodiče v průchodce do dveří kufru, které jsem již jednou opravoval. Příští rok mě čeká technická, na kterou by bylo vhodné vyměnit palivové trubky. Stále chybí opravit lemy a rohy dveří. Celkem jsem za tento rok najezdil něco přes 7000 km. Dlouhodobá spotřeba činí 7,94 l plynu na 100 km, k tomu v průměru pár deci benzínu - přes Rakousko a Itálii jsem na benzín najezdil celkem dost, protože plyn zde bylo obtížné sehnat. V Rakousku je stanic celkově velmi málo, v Itálii jsou na každém rohu, ale fungují jen v pracovní dny, a to ještě mají odpoledne dvouhodinovou přestávku na siestu.

2023 a 2024

Tyto dvě sezóny se obešly bez výraznějších zážitků, auto fungovalo spolehlivě, ale na žádnou zahraniční cestu jsem se s ním nevypravil. Na jaře 2023 jsem vyměnil palivové trubky za měděné z metráže a opravil shnilá místa na dveřích, zbývá vyvařit lemy a udělat na opravovaných místech lak. Zakoupil jsem si vozík, na podzim 2024 jsem s ním jel po dálnici trasu Zlín - Ostrava - Třešť - Zlín. Forman i s vozíkem dokázal bez problému vytáhnout 130 km/h a jel by i víc, spotřeba vyšla cca 11 litrů LPG na 100 km. Za toto období byly pouze dvě závady, a to opět zoxidovaný konektor k pravému přednímu světlu a zdechlý motorek ostřikovače. S autem je opravdu radost jezdit.

Můj bezpapírák: